Umění brát

01.10.2018

Celý život jsem byla vedena a učena dávat. Dávat svůj čas, dávat svou energii, své věci, svou pozornost, svou péči…..

Přišlo mi to samozřejmé, automatické. Že přece musím pomáhat, musím se starat, ostatní to přece potřebují a já jsem tady od toho, abych jim pomohla, zajistila, dala, podělila se. Já jsem přece starší, rozumnější, zkušenější, silnější……
Veliká změna přišla s mým novým mužem. Najednou tady byl někdo, kdo taky dával, a já konečně i přijímala. Bylo to nádherné, opájela jsem se v tom pocitu.

„ Jupí, tak jsem se to nakonec přece jen naučila!“

Až přišlo před 3 týdny mé první zranění v životě – zlomená ruka.

Najednou jsem nebyla schopná udělat ani základní péči o sebe – obléct se, vykoupat se, učesat si vlasy, uvařit si, nakrájet si jídlo… , natož ostatní záležitosti běžného života. Můj muž byl skvělý. Ani na okamžik nezaváhal a veškerou péči o mě převzal s naprostou samozřejmostí.

Ale já jsem byla v šoku ze sebe!!! Jaké pocity se u mě objevily! Jak těžce se mi tato péče přijímala! Že obtěžuji, zatěžuji ho, že toto přece dělám já pro ostatní, ne oni pro mě, že to tak přece nemá být!!!!!

Byla (a je) to úžasná škola! Pochopila jsem, že už bylo dost toho dávání, že už byl nejvyšší čas to vyrovnat. Konečně se učím i BRÁT, a brát to se stejnou samozřejmostí a pokorou, jako umím dávat.

Protože vše musí být vyrovnané, a platí to pro BRÁT stejně jako pro DÁVAT.

Vaše Edita